JanBartos.net

Autor: Benjamin Slavík

To, čím Amy Winehouse (myspace.com) musí zasáhnout hned při prvním kontaktu, je image, jež se promítá i do celého jejího projevu: holka z ulice, kterou už život naučil, ona to nevzdá a chce mu to vrátit, pokud možno s úroky, cynickými posměšky a fackováním všeho, k čemu přijde. I když jí to pak třeba bude chvíli líto. To vše je napsané v každém tónu její druhé desky “Back To Black”. Americký venkov, neurvalý a zároveň uhlazený projev, asexualita přecházející do neodolatelné přitažlivosti snědé dívky. Odrostlá holka z periferie v opraném tričku a prošoupaných džínsech přijede do New Yorku a v luxusních barech dostane kdejakého pracháče z business class. Omotá si ho kolem prstu a pak mu řekne: “Sorry, ještě nejsem v pohodě, na tobě jsem se chtěla jen vyléčit.” Tak funguje Amy Winehouse, když je ve formě, řada písniček je bohužel také o zoufalém uhánění chlapa na jednu noc a nečekaném parodování se v opilosti na studené dlažbě podniku třetí cenové skupiny, kde si své mindráky řeší i Chris Martin z Coldplay.

Celý článek na musicserveru

Autor: Honza Průša

Chris Cornell po trochu rozpačitě přijímaném debutu “Euphoria Morning” předvedl, že za zády nepotřebuje žádnou superskupinu. “Carry On” je nesmírně pestrá, ale také pevně semknutá deska, která drží pohromadě. A tím, že častěji sáhl po akustických nástrojích a předvedl se i v písničkářském světle, se může přiblížit i dalším posluchačům, aniž by snížil svými předchozími projekty vysoko nastavenou laťku. A i když se na albu nachází i pár obyčejnějších skladeb (třeba až aerosmithovsky protivná “Finally Forever”), výsledný pocit z desky je hodně příjemný.

Celá recenze na MusicServeru