Mari Boine: Idjagiedas (2006)

Mari Boine: Idjagiedas (In The Hand Of The Night), 2006
Autor: Jiří Moravčík

Kdyby severský národ Sámiů neměl už od roku 1986 svou hymnu, mohla se jí stát kterákoliv skladba z Idjagiedas, pravděpodobně nejkrásnějšího alba, jaké kdy zpěvačka Mari Boine natočila.

Sámiové patří mezi nešťastné národy této planety. Podobně jako saharským Tuaregům nebo severoamerickým Indiánům jim sled dějin upřel právo na vlastní stát, ačkoliv jeho půdu obývají odnepaměti, dávno před tím, než na ní vstoupili její kolonizátoři a dobyvatelé. Ti původní obyvatele se vší nadřazeností poslů civilizace považovali za divoký plevel, určený k zotročení nebo vymýcení. “Všechna neobývaná území patří Bohu, nám a švédské koruně. Divochy nažeňte do dolů, ať pro nás pracují”, prohlásil například v roce 1542 švédský král Gustav Vasa o zemi Sámiů.

První, na co se všude bez rozdílů okamžitě zaměřili byla hudba a jazyk, snad z podnětu dávné pravdy: zemře-li jazyk, zemře celý národ. Už první křesťanští misionáři se hudby Sámiů oprávněně báli: dokázala se přeměnit ve válečnou troubu, signál k boji, léčivé účinky transovních tanců pro změnu zesměšňovaly církevní dogmatismus, upřednostňovaly přírodu před Bohem. Předci dnešních Norů, Finů a Švédů proto Sámiům ničili nástroje i jejich tradiční pohanskou kulturu; bubny pálili společně se šamany. Sámie degradovali na osoby podřadné kategorie, násilím nutili k asimilaci a posměšně nazývali Laponci – cosi jako vyděděnci.

Zlom k získání dnešního statu národa s vlastním parlamentem, úředně schváleným jazykem, vlastní vlajkou a hymnou nastal v letech 1979-81, kdy se Sámiové po mnoha staletích dokázali semknout a postavit proti plánům výstavby přehrady na řece Alta. Zájem světové veřejnosti pak Sámiům svým nekompromisním postojem pomohla v roce 1989 získat zpěvačka Mari Boine rozhořčeným, protestně laděným albem Gula Gula.

Pryč jsou ale doby kdy hudba pro Mari Boine představovala hlavně terapii na smutek a beznaděj, kdy se v písních zalykala nespravedlností a bolestí z útisku Sámiů. Hněv vystřídala pýcha, bojově rozkročený, už ale rozvážný oslavný tanec, přestože mnohým problémů zdaleka ještě neodzvonilo. Zpěvaččin zápas za znovuzískání sebeúcty Sámiů ztratil možná na intenzitě, leccos se přece jenom změnilo, ale zas tak úplně neskončil, jak je patrné z anglických překladů textů. Jejich ostří zmírňuje smířlivá, metaforická lyričnost.

Mari Boine své pocity a rozpoložení našla v básních dvou sámijských autorů – Karen Anne Buljo a Rauni Magga Lukkari. Oba utkali písničkový gobelín ze šamanského duchovna, sámijské božské mytologie a těsné spjatostí s přírodou. Mari Boine přiznává, že se díky nim dokázala ještě hlouběji ponořit do své tradiční kultury; okouzlili ji natolik, že jim ve dvou skladbách podřídila i vlastní imaginární jazyk zrozený z duše, nikoliv z rozumu.

Ocitá se tak v rukou noci, jíž napospas přenechává své tělo. Na rozhraní dávnověkosti a přítomnosti se díky Karen Anne ocitla v zármutkem přetékající skladbě Reindeer Of Diamond, popisu konfrontace původních obyvatel s nenasytností nadnárodních težařských firem po přírodním bohatství, vztahující se symbolicky i na jiné národy (“velké chamtivé bestie z oceli si našly cestu do naší země”).

Odtud pramení také obvyklým kategoriím vzpírající se hudba: gabrielovsky naléhavá, chrámově uhrančivá, šamansky transovní, v úvodní skladbě Vuoi Vuoi Me melodicky teplá jako obrazy Van Gogha a odvážně otevřená způsobem, že dovoleno je vše, jestliže výsledkem bude pozitivní atmosféra, což platí především pro opětné sblížení sámijského joiku s prastarými křesťanskými žalmy mariánského kultu, blízké černošským gospelům. Z několika veršů Irresistible Mari vykouzlí s kytarou Terje Rypdala intenzivně magické ohnisko nedefinovatelného jasnozření, schopného zastavit čas. “Tvořím intuitivně, netoužím po zkoumání, jak má hudba vznikla, jak ke mě přišla, protože pak začnete přemýšlet, sebe sama cenzurovat. Jedno ale vím určitě, jsme součástí přírody, ne jejími pány a to dává mé hudby silný pocit vzájemnosti”, říká Boine.

Mistrovsky si počíná ve vzrušivé konfrontaci elektroniky s lokálními akustickými nástroji pro něž tím na globální scéně pomáhá nalézt nové možnosti, s akcentem na jejich národnostní původ. Ačkoliv je jejich půjčování dnes běžné, neřkuli módně zněužívané, u Mari Boine vše vychází zevnitř úchvatného, tvárného, v různorodých polohách nepolapitelného hlasu, plného touhy spatřit vysněného posvátného diamantového soba. Žádá si přitom povzbuzujícího podbarevní od zimbabwské mbiry, jejíž kovoé jazýčky rozdrnká Sibusisiwe Ncube, posvátné loutny guimbri marockého bratrstva Gnawů v rukách Malika Makoufa, jednadvacetistrunné harfy kora gambijského griota Sanjally Jobarteho nebo peruánských fléten a charanga dlouholetého zpěvaččina spoluhráče Carlose Zamata Quispeho.

Polský sociolog Zygmunt Bauman napsal:”Budoucnost neexistuje. Vychází z toho, co lidé udělají”. Budoucnost národa Sámiů je s Mari Boine určitě na dobré cestě.